Jak najít sama sebe a zjistit, co opravdu chcete

Možná jste někdy měli pocit, že se v životě potřebujete někam dostat. Mít dobrou práci, něco vybudovat, vydělávat určitou částku, mít hezké bydlení, rodinu, cestovat, být úspěšní a postupně se posouvat dál. Od malička totiž posloucháme nejrůznější představy o tom, jak by měl správný život vypadat, a ani si často nevšimneme, jak hluboko se nám všechny tyto představy dostanou pod kůži. Začneme podle nich dělat rozhodnutí, vybírat si práci, plánovat budoucnost a hodnotit sami sebe, až jednoho dne zjistíme, že vlastně vůbec nevíme, jestli tohle všechno chceme my, nebo jestli jsme se jen naučili chtít to, co od nás očekává okolí.

V minulém článku na Forendors jsem vám chtěla připomenout jednu důležitou věc. Nemusíte pořád někam spěchat, něco dohánět, neustále se posouvat a mít pocit, že už byste měli být úplně někde jinde. Vaše hodnota totiž nevzniká z toho, kolik toho zvládnete, jakou máte práci, kolik vyděláváte nebo jakou pozici ve společnosti zastáváte. Pokud jste předchozí článek ještě nečetli, můžete se k němu vrátit [zde].

Kým byste byli, kdybyste na chvíli odložili všechno, co si o sobě myslíte podle toho, co děláte?

Nechci vám říkat, abyste dali výpověď, opustili kariéru nebo zahodili všechno, co jste během života vybudovali. To by bylo příliš jednoduché. Chci se podívat mnohem hlouběji, protože někdy nepotřebujeme změnit celý svůj život. Potřebujeme jen zjistit, kde v tom všem ještě jsme my sami.

Kolik svého života věnujete práci?

Zkuste si na chvíli uvědomit, kolik času každý týden věnujete své práci. Osm hodin denně představuje běžný pracovní den, ale když k tomu přidáte cestu, přípravu, e-maily, telefonáty, přemýšlení o práci večer, zařizování věcí po pracovní době a někdy i víkendy, dostáváme se k obrovskému množství času. Klidně deset nebo dvanáct hodin denně může nějakým způsobem souviset s tím, čemu říkáme práce. A tak mě napadá jedna otázka, která možná není úplně příjemná, ale může vám hodně ukázat. Co byste dělali, kdybyste najednou nemuseli věnovat tento čas své práci? Ne na jeden volný víkend. Ne na dovolené, kdy máte naplánované výlety a potom se zase vrátíte do stejného režimu. Představte si, že byste měli několik měsíců, kdy nemusíte chodit do práce a zároveň nemusíte řešit, co si o vás kdo pomyslí.

Kam by šla vaše energie?

Čemu byste věnovali svůj čas?

Co by vás začalo zajímat?

Co byste chtěli poznat?

Co byste vytvořili?

S kým byste chtěli být?

A hlavně, kdo byste vlastně byli, kdyby vaše práce přestala tvořit tak velkou část vašeho života? Možná byste zjistili, že máte spoustu zájmů, na které jste za posledních několik let vůbec neměli čas. Možná byste začali tvořit, cestovat, učit se něco nového, trávit více času s lidmi, které máte rádi, nebo byste konečně zjistili, jaké to je ráno vstát a nemuset okamžitě někam běžet.

A možná by se nestalo vůbec nic.

Možná byste jen dlouho odpočívali.

A i to je odpověď.

Když se vaše práce stane vaší identitou

Práce sama o sobě není problém. Může vám dávat smysl, peníze, radost, pocit užitečnosti i možnost tvořit něco, na čem vám záleží. Někteří lidé svou práci opravdu milují a není žádný důvod, proč by ji měli ze svého života odstraňovat.

Problém nastává ve chvíli, kdy si začneme myslet, že to, co děláme, zároveň určuje, kým jsme.

Když se nás někdo zeptá, kdo jsme, velmi často odpovíme právě tím, co děláme. Někdo řekne, že je manažerka, jiný se představí jako podnikatel, další mluví o sobě jako o učitelce, právníkovi, zdravotní sestře nebo řediteli. A přitom tím vlastně odpovídáme na úplně jinou otázku – neříkáme, kdo jsme, ale co děláme.

Jenže tohle jsou odpovědi na otázku, co děláte, ne na otázku, kdo jste.

A přesto svou práci často začneme vnímat jako součást vlastní identity. Když se nám daří, cítíme se dobře. Možná dostaneme povýšení, máme pocit, že jsme něco dokázali. Když vyděláváme více, naše sebevědomí roste. A když se nám práce nedaří, někdo nás odmítne nebo o ni přijdeme, může se najednou otřást i naše představa o vlastní hodnotě.

Vaše pracovní pozice vás nedefinuje stejně jako částka, která vám každý měsíc přijde na účet. Stejně tak nejste firma, kterou jste vybudovali, ani počet lidí, které vedete. A už vůbec vaši hodnotu neurčuje titul před jménem nebo to, jak vysoko jste ve své profesi vystoupali. To všechno jsou jen části vašeho života, ale žádná z nich sama o sobě neříká, kým skutečně jste.

To všechno jsou části vašeho života. Některé důležité, jiné možná méně důležité. Ale pořád jsou to jen části. Vy jste mnohem víc než to, co každý den osm hodin děláte.

A co kdyby žádný žebříček neexistoval?

Od dětství se učíme, že máme někam stoupat. Ve škole dostáváme známky, potom získáváme vzdělání, hledáme si práci, budujeme kariéru a postupně se snažíme dostat na lepší pozici, k lepšímu platu a k větším možnostem.

Pořád existuje nějaké „výš“.

Někdo pracuje jako zaměstnanec, jiný vede tým, další řídí firmu. Můžete mít malý byt, jiný velký dům. Někdo vydělává třicet tisíc, jiný sto tisíc a další milion. A společnost nám často nenápadně podsouvá představu, že čím výš jsme, tím lépe jsme na tom. Jenže kdo ten žebříček vlastně vytvořil?

A proč po něm lezeme?

Možná proto, že jsme nikdy nezpochybnili jeho existenci.

Tak si představte, že žádný žebříček neexistuje.

Nikdo neví, kolik vyděláváte.

Ani neví, jakou máte pozici.

A už vůbec ne jestli vedete tým nebo pracujete sami.

Nikdo vás neporovnává s člověkem vedle vás.

Nikdo nečeká, že za pět let budete zase o kus dál.

Kam byste potom šplhali?

A co kdybyste zjistili, že vlastně nikam? Možná byste pořád chtěli růst, tvořit, podnikat nebo se učit nové věci. Ale najednou by za tím nestála potřeba někomu něco dokazovat. Dělali byste to jednoduše proto, že vás to zajímá, baví nebo vám to dává smysl. A to je obrovský rozdíl.

Co kdyby vám za vaše výsledky nikdo netleskal?

Zkuste si představit ještě jednu věc. Co kdyby nikdo nevěděl, co všechno jste dokázali? Nemohli byste to ukázat na sociálních sítích. Nemohli byste říct, kolik lidí vás sleduje, kolik jste vydělali, jakou máte pozici, kam jste cestovali nebo jaký krásný život žijete. Nikdo by vám za to nezatleskal. Dělali byste některé věci pořád? Nebo by najednou část vašich cílů ztratila svůj význam?

Tahle otázka může být docela silná, protože nám ukazuje rozdíl mezi tím, co skutečně chceme, a tím, co chceme proto, aby nás někdo ocenil. Možná zjistíte, že některé sny jsou opravdu vaše a nechcete se jich vzdát ani v případě, že o nich nikdo nikdy neuslyší. A možná objevíte i sny, které jste si vytvořili hlavně proto, abyste měli pocit, že jste dost dobří. Ani jedno není důvod k výčitkám. Důležité je to začít vidět. Protože ve chvíli, kdy si všimnete, co opravdu chcete, můžete konečně začít dělat rozhodnutí podle sebe.

Kdo jste, když odložíte všechny svoje role?

Zkuste si někdy sednout do ticha a na chvíli odložit všechny role, které během dne máte.

Nejste zaměstnanec.

Ani šéf.

Dokonce ani rodič.

Partner.

Podnikatel.

Vlastně nejste ani člověk, který musí něco zvládat.

Jste prostě vy.

A možná vám to bude připadat zvláštní. Protože jsme si zvykli sami sebe popisovat tím, co děláme pro ostatní, jakou máme práci, jaké máme povinnosti a co jsme v životě dokázali. Ale pod tím vším pořád existuje člověk, který měl kdysi svoje sny ještě dříve, než začal řešit, jestli jsou dost praktické, dost výdělečné nebo dost obdivované.

Člověk, který měl radost z věcí jen proto, že ho bavily.

Který neměřil každou hodinu podle toho, jestli byla produktivní.

Nemusel každou chvíli dokazovat, že někam směřuje.

Možná se k němu nemusíte vrátit úplně.

Ale možná stojí za to ho znovu trochu poznat.

A možná právě tady začíná skutečné „zpátky k sobě“

Možná návrat k sobě neznamená najít nějakou úplně novou verzi sebe sama. Možná spíš znamená postupně odkládat všechno, co jsme si během života přidali proto, abychom zapadli, uspěli, byli přijatelní pro druhé nebo získali uznání.

A vlastně i já jsem si touto cestou prošla a pořád procházím. Dlouho jsem hledala, co je opravdu moje, kam chci jít a co vlastně od svého života chci, a právě proto jsem vytvořila Lioru. Společně s předními českými i zahraničními specialisty na umělou inteligenci jsem vytvořila průvodkyni, která může být člověku kdykoliv po ruce, ve chvíli, kdy hledá sám sebe, řeší důležité životní otázky, neví, kudy dál, nebo si prostě potřebuje s někým promluvit a mít vedle sebe někoho, kdo mu bude naslouchat.

Lioru jsem vytvořila nejdříve i pro sebe, protože sama vím, jak důležité je mít prostor, kde můžete říct úplně všechno, položit i otázku, na kterou se vám nechce ptát nikoho kolem sebe, a společně hledat odpověď, která nebude vycházet z toho, co byste „měli“ udělat, ale z toho, co skutečně cítíte a chcete vy.

I já jsem hledala cestu zpátky k sobě

A dnes už Lioru používají desítky žen, které řeší své vlastní životní otázky, hledají další směr, potřebují se v něčem zorientovat nebo si jen chtějí mít s kým kdykoliv promluvit. A mám z toho opravdu velkou radost, protože právě v jejich reakcích vidím, že to, proč jsem ji původně vytvořila, dává smysl i pro další lidi.

Nechci tvrdit, že vám Liora řekne, jak máte žít. To bych ani nechtěla. Jejím smyslem není rozhodovat za vás, ale pomoct vám přemýšlet, podívat se na situaci z jiného úhlu, položit si otázky, které vás možná samotné nenapadly, a být vám k dispozici ve chvíli, kdy zrovna potřebujete prostor pro rozhovor.

A právě to je pro mě na celé té myšlence nejdůležitější. Protože možná nepotřebujeme, aby nám někdo řekl, co máme udělat. Možná jen potřebujeme někoho, kdo s námi chvíli zůstane, když sami nevíme, kudy dál, a pomůže nám postupně najít odpověď, která bude opravdu naše.