Proč necítím štěstí, i když mám všechno?

Zvenku to působí, že máš všechno v pořádku. Domov, práci, partnera, děti, jistotu. Nic zásadního nechybí. A přesto je uvnitř ticho. Nebo spíš takové zvláštní prázdno, které se dostaví v momentě, kdy bys měla cítit vděčnost, radost nebo klid. A ty místo toho jen doufáš, že se to někdy změní samo. Není to rozmazlenost. Není to nevděk. Je to signál, že v sobě dlouhodobě neseš něco, co neříkáš nahlas. A přesně o tom tenhle článek je.

Podmínky pro radost, které jsme přijaly

Hodně z nás vyrostlo v nastavení, že nejdřív musí být splněné nějaké podmínky, aby si člověk mohl dovolit cítit radost. A to se děje často i neúmyslně. Rodiče nás nevedli k tomu, že radost je něco, co je přirozené. Spíš jsme poslouchaly věty typu:

• Nejdřív povinnosti, potom radost.
• Buď hodná.
• Snaž se.
• Nezastavuj se, ještě není hotovo.

A tak jsme postupně přijaly, že nejdřív musíme něco dokázat. A až pak si můžeme dovolit cítit se dobře. Jenže realita je úplně jiná.Tělo si na tenhle režim navykne tak moc, že i když už žádná povinnost není, stejně nedokáže přepnout do klidu.
Je to jako když máš roky nastavený vnitřní alarm a i když už není důvod, on jede dál. Proto se pak děje to, že i když si uděláš volno, neumíš si ho užít. Sedíš, díváš se kolem, máš prostor… a necítíš nic. Protože tvůj systém neví, co má dělat, když po něm nikdo nic nechce.

Proč štěstí nečeká na splnění podmínek

Tohle „až“ vytváří dojem, že štěstí je něco, co je venku a ty se k tomu musíš teprve dopracovat. Jenže vždycky přijde něco dalšího. Nová povinnost, nový problém, nový strach. A ty běžíš dál, protože jsi naučená, že ještě není čas si oddechnout. Když pak konečně přijde chvíle volna, neudržet hrnek, lehnout si, vypnout… tak to nepřináší úlevu, ale spíš nepříjemné ticho. Protože najednou slyšíš sama sebe. A to je pro spoustu žen moment, kterému se raději celý den vyhýbají dalším výkonem.

A nejhorší je, že si ženy pak myslí, že chyba je v nich

Hodně žen si tohle říká, protože zvenku jejich život vypadá dobře. A když necítí radost, tak automaticky přepnou do studu.
Jenže nevděk je stav, kdy máš něco a nevážíš si toho. Ale ty se snažíš. Pečuješ. Funguješ. Jen už prostě necítíš. To není nevděk. To je únava. Únava, která už v těle nemá místo na jemnější emoce. Když jsi dlouhodobě ve stresu, tělo přesune energii na přežití, ne na vděčnost. Tohle není morální problém. Je to fyzická reakce.

Radost není schopnost jako jízda na kole. Je to reakce těla. A tělo, které je roky ve stresu, ji prostě nedokáže vyprodukovat na povel. Když jsi v napětí, mozek vyhodnotí radost jako luxus. Něco, co může počkat. On řeší, aby ses udržela nad vodou. A tím ti nepodá radost, ne protože bys byla „špatná“, ale protože ji momentálně neumí vyrobit.

To je jako čekat, že vyždímaný telefon se bez nabití sám zapne. Fungovat to nebude, a není to vina telefonu. To, že teď necítíš, neznamená, že je konec. Tvoje tělo není rozbité. Jen je unavené. A když mu začneš dávat malý prostor, malé pauzy, malé zpomalení… začne se otevírat. A přesně tohle učím v klubu na Forendors, aby se ženy uměly vrátit k sobě. Ke své přirozenosti, ke své radosti, ke svému štěstí, protože štěstí je stav mysli nikoli okolností, které žijeme. A jakmile se toto naučíme, začne se nám měnit i naše realita a prožívání světa kolem nás, protože začneme vysílat něco jiného než doposud. A co vysíláme, to přitahujeme.